Jižní Svahy, v pozadí Buchlov a Barborka. Tuze přiblíženo.
pondělí 26. září 2011
aktuálně - fáze mentálního úpadku
- Monumentální
- Mentální
- Lamentální
- Sentimentální
- Ementální
- Dementální
- Cementální
sobota 10. září 2011
vatové tyčinky - sen
Náhle se probouzím a potácím se na záchod se zalepenýma očima, kterýma jen matně vnímám rozmazané tmavé stěny. V koupelně zbytkem otupělých smyslů zaznamenávám přes malé okýnko zimní šero a pak už konám to nejdůležitější.
Jdu zpět a ulehám do postele, do střechy nad hlavou mi klepají dešťové kapičky.
Stojím na kopci před domem a dívám se ze svahu. Vlevo dole leží Zlín, rozeznávám jej však pouze umístěním v krajině a velikostí, je to totiž mnohem starší, špinavé industriální a betonové město amerického typu. V dálce vidím zlínský kostel - maličký - oproti těm dvěma, které stojí v jedné linii před ním.
Je pořád ospalé šero, jen věžičky kostelů, které se mi překrývají za sebou jako pohledem přes dalekohled, jsou oteplovány jemným načervenalým sluncem, které vychází od západu.
Nacházím se na prostorném vlakovém nádraží kde se v šeru snažím fotit průhled směrem dopředu po kolejích, po obou stranách v obležení nákladních vagónů. Do dálky koleje v mírné mlze osvětlují slabé bílé lampy (jakoby vlaky nevěděly kde mají koleje), na horizontu se přes železnici klene monumentální betonový most, špinavý z výparů aut, které na něm světélkují jako jediný pozorovatelný život v tomto ponurém městě.
Párkrát si tento působivý pohled cvaknu a to už kolem projíždí žlutý údržbový vláček s rozsvícenou kabinkou. Uvnitř sedí strojvedoucí, který očividně tuhle práci provádí každý den zas a znova, takže se při tom pojíždění bezpečně oddává něčemu mezi rutinou a polospánkem. Strachuju se aby mě snad nezahlídl a nevynadal mi co tady chci, navíc v tuhle hodinu...Jdu radši pryč z kolejí, u nádražní budovy je však další pracovník železnice, ten si mě ale naštěstí taky nevšímá.
Rozhodl jsem se neprojít budovou, ale zahýbám doprava a jdu po boku prudkého svahu táhnoucího se podél železnice. Úpatí svahu lemuje malá zídka, ve které po pár metrech objevuji schůdky - pět nebo šest vysokých schůdků z černého dřeva, kterými vystoupám na zarostlé, vydlážděné a podivné prostranství působící jako by tu dlouhá léta nikdo nebyl, ale něco přece jen ano. V centru tohoto zvláštního místa je kašna ve tvaru do široka rozvinuté květiny.
Jsem nadšený z atmosféry a duchapřítomně šahám po fotoaparátu a hledám co a jak to vyfotit. Napadá mě prozkoumat kašnu z blízka, jestli není něčím zajímavá i z detailu a objevuju podivné mušky, opravdu malé, kmitající křidýlky na místě jako trubec. Mají kulatou zelenou hlavičku rozdělenou do malinkých částí, asi jako když zmačkáte papír do kuličky. S těmi umí pohybovat tak, že na vás dělají různé obličeje, které ale vůbec nepřipomínají ty lidské. Jednou vystrčí jakoby bradu, pak se zas jaksi zplacatí a podobně. Teď se ale jedna z nich přece jen usmála a já ji hbitě cvakám. Po nafocené sérii vždy kontroluju snímky, ale rozmazané či špatné nemažu, nechci se tím teď zaobírat. Ale pozor, jsou tu i jiné mušky, vypadají spíš jako píďalky a mají zvláštní chování. Vždycky když se k nim přiblížím objektivem, nevyplaší se jako tamty, ale naopak vždy prnknou rychlým pohybem přímo proti objektivu. V hledáčku mi připadají dvoumetrové, takže vždycky uskakuji jako před zobákem vzteklého pštrosa.
To už vidím na okraji kašny opravdu podivné věci. V některých místech jsou na samé hraně toho betonového květu jakoby smotky pavučiny, vaty nebo nějaké bílé řasy. V blízkosti těchto chuchvalců stojí vždy alespoň jedna uzoučká vatová tyčinka, měří nanejvýš tak půl centimetru a má ruce, nohy i hlavičku, jako hodně malinkatý vatový človíček. Nemá žádný obličej, prsty, je to jen takový panáček. Bližším pohledem pozoruji, že jich je tu víc a že k mému údivu dokáží dělat přesně stejné pohyby jako člověk - občas se protáhnou s rukama nad hlavou, udělají si klik, rozhlíží se. Ovšem nikdy nikam nejdou, dělají jen takové jednoduché kreace jako někde v cirkusu. Je to úžasné, fotím si je...hlavně abych o tyhle fotky nepřišel! Kamarád Zdeněk stojí vedle mě a napomíná trpce, že prý jde - jakoby to všechno neviděl.
Najednou zahlédnu něco, čeho jsem si předtím vůbec nevšiml. Na protější straně za kašnou stojí vysoká, snad dvoumetrová socha, celá spletená z této vaty...Socha v sobě propojuje čtyři neznámé lidské obličeje, každý se divá trochu na jinou stranu a částečně se prolínají. Pod ní postává několik malinkých bílých vatových postaviček.
Kolem mě je spousta lidí, fotografů s velkými blesky a hluk, probouzím se.
Jdu zpět a ulehám do postele, do střechy nad hlavou mi klepají dešťové kapičky.
Stojím na kopci před domem a dívám se ze svahu. Vlevo dole leží Zlín, rozeznávám jej však pouze umístěním v krajině a velikostí, je to totiž mnohem starší, špinavé industriální a betonové město amerického typu. V dálce vidím zlínský kostel - maličký - oproti těm dvěma, které stojí v jedné linii před ním.
Je pořád ospalé šero, jen věžičky kostelů, které se mi překrývají za sebou jako pohledem přes dalekohled, jsou oteplovány jemným načervenalým sluncem, které vychází od západu.
Nacházím se na prostorném vlakovém nádraží kde se v šeru snažím fotit průhled směrem dopředu po kolejích, po obou stranách v obležení nákladních vagónů. Do dálky koleje v mírné mlze osvětlují slabé bílé lampy (jakoby vlaky nevěděly kde mají koleje), na horizontu se přes železnici klene monumentální betonový most, špinavý z výparů aut, které na něm světélkují jako jediný pozorovatelný život v tomto ponurém městě.
Párkrát si tento působivý pohled cvaknu a to už kolem projíždí žlutý údržbový vláček s rozsvícenou kabinkou. Uvnitř sedí strojvedoucí, který očividně tuhle práci provádí každý den zas a znova, takže se při tom pojíždění bezpečně oddává něčemu mezi rutinou a polospánkem. Strachuju se aby mě snad nezahlídl a nevynadal mi co tady chci, navíc v tuhle hodinu...Jdu radši pryč z kolejí, u nádražní budovy je však další pracovník železnice, ten si mě ale naštěstí taky nevšímá.
Rozhodl jsem se neprojít budovou, ale zahýbám doprava a jdu po boku prudkého svahu táhnoucího se podél železnice. Úpatí svahu lemuje malá zídka, ve které po pár metrech objevuji schůdky - pět nebo šest vysokých schůdků z černého dřeva, kterými vystoupám na zarostlé, vydlážděné a podivné prostranství působící jako by tu dlouhá léta nikdo nebyl, ale něco přece jen ano. V centru tohoto zvláštního místa je kašna ve tvaru do široka rozvinuté květiny.
Jsem nadšený z atmosféry a duchapřítomně šahám po fotoaparátu a hledám co a jak to vyfotit. Napadá mě prozkoumat kašnu z blízka, jestli není něčím zajímavá i z detailu a objevuju podivné mušky, opravdu malé, kmitající křidýlky na místě jako trubec. Mají kulatou zelenou hlavičku rozdělenou do malinkých částí, asi jako když zmačkáte papír do kuličky. S těmi umí pohybovat tak, že na vás dělají různé obličeje, které ale vůbec nepřipomínají ty lidské. Jednou vystrčí jakoby bradu, pak se zas jaksi zplacatí a podobně. Teď se ale jedna z nich přece jen usmála a já ji hbitě cvakám. Po nafocené sérii vždy kontroluju snímky, ale rozmazané či špatné nemažu, nechci se tím teď zaobírat. Ale pozor, jsou tu i jiné mušky, vypadají spíš jako píďalky a mají zvláštní chování. Vždycky když se k nim přiblížím objektivem, nevyplaší se jako tamty, ale naopak vždy prnknou rychlým pohybem přímo proti objektivu. V hledáčku mi připadají dvoumetrové, takže vždycky uskakuji jako před zobákem vzteklého pštrosa.
To už vidím na okraji kašny opravdu podivné věci. V některých místech jsou na samé hraně toho betonového květu jakoby smotky pavučiny, vaty nebo nějaké bílé řasy. V blízkosti těchto chuchvalců stojí vždy alespoň jedna uzoučká vatová tyčinka, měří nanejvýš tak půl centimetru a má ruce, nohy i hlavičku, jako hodně malinkatý vatový človíček. Nemá žádný obličej, prsty, je to jen takový panáček. Bližším pohledem pozoruji, že jich je tu víc a že k mému údivu dokáží dělat přesně stejné pohyby jako člověk - občas se protáhnou s rukama nad hlavou, udělají si klik, rozhlíží se. Ovšem nikdy nikam nejdou, dělají jen takové jednoduché kreace jako někde v cirkusu. Je to úžasné, fotím si je...hlavně abych o tyhle fotky nepřišel! Kamarád Zdeněk stojí vedle mě a napomíná trpce, že prý jde - jakoby to všechno neviděl.
Najednou zahlédnu něco, čeho jsem si předtím vůbec nevšiml. Na protější straně za kašnou stojí vysoká, snad dvoumetrová socha, celá spletená z této vaty...Socha v sobě propojuje čtyři neznámé lidské obličeje, každý se divá trochu na jinou stranu a částečně se prolínají. Pod ní postává několik malinkých bílých vatových postaviček.
Kolem mě je spousta lidí, fotografů s velkými blesky a hluk, probouzím se.
pátek 9. září 2011
Ježíš - sen
Sen začíná na sídlišti vzhledem připomínající bytové domy v centru Zlína, ale vím, že jsem v Praze. Jsou dvě hodiny ráno, přesto je venku světlo - trochu podivně bílé až stříbrné - a po ulicích se prohání podiskotéková podnapilá mládež v černých dlouhých vozidlech, které má po celé horní části korbu s rozloženými stany. Z tohoto vozidla rozstřikují po ulicích vodu vodním dělem.
To už jsem v hlubokém lese, kterým procházím ještě se skupinkou lidí a najednou se vynořují podivné propasti, jednu takovou přecházíme po plechové rampě, která je zasazená zboku do skály, hodně se bojím.
Otevře se výhled na opravdu hlubokou rokli (vprostřed lesa), dole je voda, do které občas někdo až seshora skočí. Přicházím postupně až na samý vrchol, přede mnou (směrem na východ) je rokle, kolem dokola les. Je tu se mnou skupinka lidí, jednou za čas některý z nich skočí z neznámého důvodu dolů a asi po 20 sekundách se vždy zespod ozve křik (ne výkřik). Ostatní se bojí, neví co se děje, i já se hodně bojím.
Po chvíli ke mně přichází zvláštní dvojice, myslím, že to je muž a žena, přistupují ke mně každý ze strany a vypadá to jako by mě chtěli každý z jedné strany chytit za ruku. Stačil však jen tento náznak abych pocítil zvláštní energii a úlevu zároveň, vystoupil jsem s nimi z tohoto hloučku lidí a zrychlujícím se krokem jsem se s nimi vydal na okraj rokle, kde jsem naprosto bez strachu a s vědomím, že to musím udělat skočil dolů. S velmi zvláštním pocitem podpory nějaké úplně cizí energie nepadám dolů, ale jsem touto energií nesen až na druhý konec rokle. Během velmi krátké chvíle jsem se takto přenesl až na druhý okraj, cítím opět pevnou půdu pod nohama. Otáčím se zpět k rokli, na protější straně stojí stále hlouček teď poněkud udivených lidí. Rozpínám ruce, z dlaní, kterými se snažím mířit na lidi, mi vysvítá čím dál jasnější bílé světlo. Až je světlo opravdu jasné a všichni jsou do něj téměř zahaleni, celý můj výstup končí.
Jdu již jako normální člověk podruhé na druhou stranu za lidmi, po příchodu vidím, že každý mluví jen o tom co se teď stalo, ale nikdo netuší, že jsem to byl já.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře (Atom)