Ježíš - sen

Sen začíná na sídlišti vzhledem připomínající bytové domy v centru Zlína, ale vím, že jsem v Praze. Jsou dvě hodiny ráno, přesto je venku světlo - trochu podivně bílé až stříbrné - a po ulicích se prohání podiskotéková podnapilá mládež v černých dlouhých vozidlech, které má po celé horní části korbu s rozloženými stany. Z tohoto vozidla rozstřikují po ulicích vodu vodním dělem.

Nyní už jsem v metru kde přicházím k eskalátoru, se mnou na něj nastupuje ještě několik cestujících, schody na eskalátoru však vypadají podivně. Šířka eskalátoru je stejná, nejsou na nich však žádné schody, jen asi 20cm široké velmi nízké žluté stupínky. Na těchto stupíncích se každý snaží balancovat a jak postupně každý zjišťuje, že eskalátor nikde nekončí začíná se každý čím dál víc bát.

To už jsem v hlubokém lese, kterým procházím ještě se skupinkou lidí a najednou se vynořují podivné propasti, jednu takovou přecházíme po plechové rampě, která je zasazená zboku do skály, hodně se bojím.

Otevře se výhled na opravdu hlubokou rokli (vprostřed lesa), dole je voda, do které občas někdo až seshora skočí. Přicházím postupně až na samý vrchol, přede mnou (směrem na východ) je rokle, kolem dokola les. Je tu se mnou skupinka lidí, jednou za čas některý z nich skočí z neznámého důvodu dolů a asi po 20 sekundách se vždy zespod ozve křik (ne výkřik). Ostatní se bojí, neví co se děje, i já se hodně bojím.

Po chvíli ke mně přichází zvláštní dvojice, myslím, že to je muž a žena, přistupují ke mně každý ze strany a vypadá to jako by mě chtěli každý z jedné strany chytit za ruku. Stačil však jen tento náznak abych pocítil zvláštní energii a úlevu zároveň, vystoupil jsem s nimi z tohoto hloučku lidí a zrychlujícím se krokem jsem se s nimi vydal na okraj rokle, kde jsem naprosto bez strachu a s vědomím, že to musím udělat skočil dolů. S velmi zvláštním pocitem podpory nějaké úplně cizí energie nepadám dolů, ale jsem touto energií nesen až na druhý konec rokle. Během velmi krátké chvíle jsem se takto přenesl až na druhý okraj, cítím opět pevnou půdu pod nohama. Otáčím se zpět k rokli, na protější straně stojí stále hlouček teď poněkud udivených lidí. Rozpínám ruce, z dlaní, kterými se snažím mířit na lidi, mi vysvítá čím dál jasnější bílé světlo. Až je světlo opravdu jasné a všichni jsou do něj téměř zahaleni, celý můj výstup končí.

Jdu již jako normální člověk podruhé na druhou stranu za lidmi, po příchodu vidím, že každý mluví jen o tom co se teď stalo, ale nikdo netuší, že jsem to byl já.